14. 07. 2018
Martin Štípa
Allen & Overy Essay Competition 2017/2018 - 1. místo

 

Smluvní volnost a její meze v ustanoveních stanov českých akciových společností

 

Úvodem

Ačkoliv jsou zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „OZ“) a zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, (dále jen „ZOK“) v účinnosti déle než čtyři roky, diskuze v odborných kruzích se stále nevyhýbají sporům, a to ani v základních principech, jako je smluvní volnost ve stanovách akciové společnosti.

V mé práci bude nejprve vyjasněn pojem kogentních ustanovení, u kterých zákon na rozdíl od těch dispozitivních možnost odchylné úpravy nepřipouští. Následně bude smluvní volnost ve stanovách akciové společnosti podrobně rozebrána s ohledem na její nejdiskutovanější aspekty.

1.      Kogentnost soukromoprávních norem a zákon o obchodních korporacích

Vzhledem ke skutečnosti, že ZOK žádná speciální pravidla o kogentnosti či dispozitivnosti norem neobsahuje,[1] je nutné aplikovat obecné ustanovení OZ, které nalezneme v § 1 odst. 2: „Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

Ačkoliv se toto ustanovení nachází již v samotném úvodu OZ a mělo by vymezovat jeden z nejzásadnějších aspektů právních norem (tedy jejich kogentnost, či dispozitivnost), činila jeho interpretace od počátku rekodifikace značné obtíže.[2] Problém přitom nebyl shledáván ve větě před středníkem, která tvoří poměrně srozumitelnou generální klauzuli pro obecnou dispozitivnost soukromého práva, nýbrž ve větě za středníkem, u které nebylo dle některých autorů[3] jasné, zda je jejím cílem vymezení vodítek pro určení kogentních norem, či zda se jedná o stanovení prosté nepřípustnosti určitých druhů ujednání.

Dle systematického výkladu lze mít za to, že je-li snahou daného ustanovení vymezit dispozitivnost soukromoprávních norem omezenou pouze výslovným zákazem, měl by se ke kritériím kogentnosti logicky vztahovat i zákaz obsažený ve větě za středníkem. Z tohoto závěru poměrně striktně vycházel i návrh kritizované[4], tzv. „velké“, novelizace OZ, v jejíž pracovní verzi[5] bylo navrženo upravené znění věty za středníkem: „ujednáním se nelze odchýlit od ustanovení zákona, které se dotýká dobrých mravů, veřejného pořádku nebo práv týkajících se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.“ Tato úprava se měla dovolávat i věrnějšího výkladu samotných inspirativních zdrojů ustanovení § 1 odst. 2 OZ, kterými jsou čl. 19-2 švýcarského Code des obligations a čl. 6 francouzského Code civil. Reálných obrysů se však předmětné novele nikdy nedostalo.

Ačkoliv je možno souhlasit, že v některých aspektech by novelizace občanskému zákoníku prospěla,[6] otázka dispozitivnosti a kogentnosti je právě příkladem problematiky, u níž si pro plnou poznatelnost vystačíme se základními metodami interpretace. Primárním vodítkem přitom může být již sama důvodová zpráva, která nenechává příliš prostoru k pochybám, když dané ustanovení vymezuje jako generální klauzuli kogentnosti.[7]

Kromě již zmíněného systematického výkladu pomohl názorové neshody ohledně § 1 odst. 2 OZ ustálit také výklad jazykový a teleologický. K. Eliáš[8] i F. Melzer[9] se shodují, že jsou-li zakázána ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti, pak absolutně kogentními jsou ta ustanovení, na nichž je nutno bezvýhradně trvat, u nichž by tudíž jakákoliv odchylka od zákona v ujednání stran nutně směrovala k porušení vyjmenovaných korektivů (tuto interpretaci ostatně s výhradami připouštěl i R. Pelikán[10]).

Doktrinální závěry se následně promítly i v judikatuře Nejvyššího soudu, konkrétně v usnesení
ze dne 19. září 2017, sp. zn. 29 Cdo 5719/2016, a usnesení ze dne 31. října 2017, sp. zn. 29 Cdo 387/2016, která říkají: […] „Povaha právní normy, od níž se taková ujednání odchylují (tj. zda jde o právní normu absolutně či relativně kogentní anebo o právní normu dispozitivní), přitom není významná. Jinak řečeno, ani od dispozitivní právní normy se strany nemohou odchýlit způsobem popsaným v § 1 odst. 2 části věty za středníkem o. z. Je-li však možno jakoukoliv odchylku od určité právní normy považovat (per se) za porušující dobré mravy, veřejný pořádek či právo upravující postavení osob, lze takovou právní normu kvalifikovat jako (absolutně) kogentní.“ […]

J. Dědič však upozorňuje, že úskalí při interpretaci § 1 odst. 2 OZ nemusí představovat pouze věta za středníkem, ale také vymezení výslovného zákazu obsaženého ve větě před středníkem.[11] Jak přesně by měl být takový zákaz formulován a jaká ustanovení ZOK mu odpovídají? V mnohých případech nebude odpověď na tuto otázku jednoznačná, a bude si tak opět potřeba vypomoci teleologií prostřednictvím výše vyjmenovaných korektivů věty za středníkem.

2.      Právní povaha stanov akciové společnosti

Ještě, než budou rozebrána ustanovení ZOK upravující stanovy akciové společnosti s ohledem
na jejich kogentnost, či dispozitivnost, je vhodné zamyslet se nad vlastní povahou samotných stanov. V českém právním prostředí dlouhodobě přiznává stanovám jak právní teorie, tak judikatura[12] (kvazi)smluvní charakter[13], resp. postavení smlouvy sui generis[14].

K. Ronovská a B. Havel tuto specifickou povahu zakladatelského právního jednání ilustrují prostřednictvím tzv. modifikované normativní teorie, tedy kombinace teorie smluvní
a normativní.[15] Smluvní prvek přitom zastává zřejmou obligačně-právní povahu stanov, jež se v největší míře projevuje především při samém zakládání akciové společnosti. Ono specifikum, které stanovy odlišuje od běžných smluvních typů, je pak možno nalézt právě v prvku normativním, díky němuž stanovy tvoří určitou „ústavu společnosti“[16] vyjadřující závaznost nejen pro zakládající, ale i pro všechny pozdější akcionáře, přičemž jsou schopny vyvolat účinky i vůči třetím osobám.[17]

V této souvislosti se autoři dotýkají také způsobů interpretace zakladatelského právního jednání, kdy diferencují míru objektivizace/subjektivizace výkladu v závislosti na povaze pravidel (ujednání) v zakladatelském právním jednání obsažených – čím více bude povaha pravidel „statutární“ (tedy vztahující se k otázkám definujícím samotnou akciovou společnost jako takovou), tím spíše by měl být výklad posouzen na základě projevené vůle; u podružnějších pravidel bude naopak možné přiznat větší význam výkladu založenému na skutečné vůli akcionářů.[18] S ohledem na typickou otevřenost akciových společností a zvýšenou nutnost právní jistoty však lze předpokládat, že převažujícím hlediskem bude zpravidla vůle projevená. Hledání skutečného úmyslu stran pak bude v souladu s § 556 odst. 1 OZ přicházet v úvahu spíše
u jednotlivých vedlejších ujednání v podobě akcionářských dohod apod.

3.      Povaha ustanovení upravujících stanovy akciové společnosti

Způsob, jakým je upravena povaha ustanovení ZOK upravujících stanovy akciové společnosti, je nutno vnímat v návaznosti na jejich výše uvedenou právní povahu. Určitým vodítkem může být také tvrzení K. Ronovské a B. Havla: „čím dále se nacházíme od pravidel „statutárních“, tím více se vytváří prostor pro uplatňování autonomie vůle při vnitřních („doprovodných“) pravidlech.“ [19]

3.1.          Nezměnitelné obligatorní náležitosti stanov

Je zřejmé, že vyloučení, resp. omezení dispozitivních ujednání v rámci stanov akciové společnosti se týká zejména těch pravidel, která vymezují samotnou podstatu akciové společnosti, v důsledku čehož tak v souladu s § 1 odst. 2 OZ vytvářejí požadavek na ochranu veřejného zájmu. Bude se jednat především o obligatorní náležitosti stanov, které můžeme nalézt v § 123 odst. 1 OZ a § 250 odst. 2 ZOK (tzv. absolutně obligatorní náležitosti) a v § 250 odst. 3 ZOK (tzv. relativně obligatorní náležitosti stanov – tyto lze později za podmínek obsažených v § 250 odst. 4 ZOK
ze stanov vypustit)[20].

Co se týče kogentní povahy absolutně obligatorních náležitostí stanov, je vhodné upozornit
na § 250 odst. 2 písm. f), který vyjadřuje požadavek na určení počtu členů představenstva, dozorčí rady či správní rady[21].  Ačkoliv by se vzhledem k systematickému zařazení mělo jednat o povinnou náležitost stanov, ustanovení § 439 odst. 1, § 448 odst. 1 a § 457 ZOK stanoví, že v případě mlčení stanov mají příslušné orgány 3 členy. T. Dvořák tak v této souvislosti hovoří o zjevné nekonzistentnosti zákona[22] a obdobně shledávají uvedenou konstrukci „poněkud zvláštní“ také J. Lasák a R. Marek[23]. Lze tedy pouze doporučit, aby byl počet členů ve stanovách skutečně výslovně uveden, přičemž by se v souladu s názorem výše uvedených autorů mělo jednat o přesně určenou číslici. V případě odlišné formulace přenechávající finální stanovení počtu členů např. na rozhodnutí valné hromady lze mít za to, že taková klauzule bude nicotná pro neurčitost (§ 553 odst. 1 OZ).[24]

Příslušná ustanovení zákona jsou tedy kogentní především v tom smyslu, že obligatorní náležitosti musí být ve stanovách v určité formě vždy přítomny a není možné je vypustit, nepředvídá-li to sám zákon. Jejich podrobnější úpravě či případné pozdější modifikaci se mohou akcionáři ve stanovách dále věnovat v rámci fakultativních ujednání.

3.2.         Fakultativní náležitosti stanov a limity smluvní autonomie

Již ze samotného pojmenování fakultativních náležitostí je zjevné, že hlavní roli bude hrát dispozitivní zákonná úprava. Jak uvádí T. Dvořák, fakultativní náležitosti můžeme dělit na:

·       pravidelné fakultativní náležitosti (předvídané samotným zákonem);

·       nahodilé fakultativní náležitosti (úprava zákonem nepředvídaných otázek).[25]

Ustanovení ZOK obsahující pravidelné fakultativní náležitosti se uplatňují jak ke společnostem obecně, tak specificky v závislosti na zvolení dualistického či monistického modelu akciové společnosti. Konstrukce těchto norem přitom v zákoně sleduje vždy stejnou strukturu, kdy se v zákonné normě obsažené pravidlo aplikuje teprve tehdy, není-li ve stanovách ujednáno jinak. I zde je však nutno mít na paměti kogentní prvek těchto ustanovení, tedy nutnost řídit se jimi, pokud si akcionáři nechtějí danou otázku upravit odlišně.

V přehledném výčtu uvedeném T. Dvořákem je těchto ustanovení více než 80 a vyplývají nejen
ze ZOK a OZ, ale například v otázce počtu členů výboru pro audit také ze zákona č. 93/2009 Sb., o auditorech.[26] Přirozeně by nebylo účelné zde tento výčet opakovat, je však namístě upozornit na nezbytná kritéria, na která musejí akcionáři při formulování jakýchkoliv dispozitivních ujednání pamatovat.

3.2.1.           Výchozí principy kogentnosti občanského zákoníku

Primárně je samozřejmě nutné dodržovat výchozí korektivy nastavené v § 1 odst. 2 OZ. I na jakoukoliv dispozitivní úpravu je tak nutno opět pohlížet prostřednictvím tohoto tzv. testu kogentnosti, neboť ten by měl být v případě pochybností jasným a určujícím faktorem, do jaké míry existuje od daného zákonného pravidla možnost odchylné úpravy.

V souvislosti s ochranou veřejného pořádku tak například R. Pelikán zmiňuje:

·       zákaz societas leonina („lví společnosti“), ve kterých by zisk pobírali pouze určití akcionáři,

·       nemožnost úplného zřeknutí se účasti na vedení společnosti,

·       nemožnost pojit s akciemi povinnosti akcionáře vůči společnosti.[27], [28]

R. Pelikán se dále věnuje také opačné situaci, tedy možnosti zhoršit ve stanovách postavení společnosti ve vztahu k akcionářům. V tomto ohledu lze souhlasit s jeho závěrem, že takové ujednání nebude možné, neboť by porušovalo subjektivní práva akciové společnosti z důvodu jejího postavení jako právnické osoby, která není smluvní stranou, a nemůže tak využít žádných prostředků ochrany.[29]

3.2.2.                Dispozitivní stanovení kvora, kogentnost kvalifikované většiny

Důležitým aspektem akciové společnosti, kterým se jako kapitálová společnost odlišuje
od společností osobních, je většinové rozhodování usnášeníschopného nejvyššího orgánu společnosti. Dle § 412 ZOK je úprava usnášeníschopnosti valné hromady zcela dispozitivní, stanovy tedy mohou kvorum i zcela zrušit.[30] V takovém případě pak nezbývá než v souladu se zásadou vigilantibus iura apelovat na obezřetnost akcionářů, aby o jejich záležitostech nebylo rozhodováno zcela nereprezentativním vzorkem osob.

Bez ohledu na zvolené kvorum probíhá samotné rozhodování vždy na základě již zmíněného principu většiny přítomných akcionářů. V této souvislosti je nutné zmínit další z důležitých aspektů akciové společnosti, kterým je ochrana menšinových akcionářů. Tuto ochranu zajišťují při rozhodování valné hromady především kvalifikované většiny. Z důvodu zachování co největší rovnosti a respektování principu ochrany slabší strany je tak tuto úpravu nutno považovat za kogentní v tom smyslu, že akcionáři mohou zákonnou úpravu odlišným ujednáním jedině zpřísnit.[31]

3.2.3.                Fakultativní náležitosti s nastavenou limitací

Některá z ustanovení ZOK předvídající fakultativní náležitosti stanov obsahují zároveň kogentní úpravu podmínek, za kterých je předmětná smluvní úprava možná (např. § 398 odst. 2 a § 418 odst. 1 ZOK).

Budeme-li normy v předchozím odstavci považovat za „polokogentní“, lze v zákoně nalézt i normy „polodispozitivní“, u nichž zákon pro případ odlišné úpravy sice rovněž počítá s určitou limitací, nastavené mantinely však stále poskytují prostor pro smluvní volnost (např. § 437 ZOK).

4.      Meze při tvorbě druhů akcií a úpravě práv akcionářů

Tvorbu zvláštních druhů akcií předvídá § 276 ZOK. Druh akcie je vždy vymezen zvláštními charakteristickými právy či vlastnostmi, které jsou s ním spojeny – za samostatný druh akcie tedy nelze bez dalšího považovat kusové akcie, akcie nabývané za zvýhodněných podmínek zaměstnanci, hromadné akcie či zaknihované akcie[32] tato označení akcií si lze představit pouze jako pojmenování určitého typu „nosiče“, jenž může být dále tvořen různými druhy akcií (např. kmenovými akciemi, prioritními akciemi a dalšími). Meze při tvorbě druhů akcií a určení, zda je zvláštní druh tvořen pouze přidáním zvláštních práv, či také jejich odebráním, budou vyjasněny v následujících odstavcích.

I přes absenci výslovných specifických mantinelů ke tvorbě zvláštních druhů akcií nelze přistupovat zcela libovolně. Vždy je třeba respektovat následující základní principy:

·       korektiv dobrých mravů a veřejného pořádku dle § 580 a § 588 OZ;

·       zákaz bezdůvodného zvýhodňování či znevýhodňování akcionáře dle § 212 odst. 1 OZ[33];

·       zacházení za stejných podmínek se všemi akcionáři stejně dle § 244 odst. 1 ZOK;

·       výslovný zákaz úrokových akcií dle § 276 odst. 2 ZOK.

V právní teorii se však rozhořel spor ohledně podrobnějšího vymezení limitů zvláštních práv pojených s akcií. Na jedné straně přitom stojí názor, že tato zvláštní práva mohou směřovat pouze „k výkonu podílu akcionáře na vedení společnosti, jejím zisku a likvidačním zůstatku[34], respektive jak říká P. Kuhn, že „limitem svobodné vůle akcionářů je právě samotná účast v korporaci.[35] Shodně se vyjadřuje i S. Černá, když meze zvláštních práv spojených s akciemi shledává mimo jiné v § 256 odst. 1 ZOK.[36]

Naproti výše zmíněnému se nachází argument, za kterým stojí i veškerá komentářová literatura k ZOK.[37] V tomto ohledu tedy jak I. Štenglová[38], tak P. Vybíral[39] vycházejí především ze zásady legální licence, přičemž limity tvorby zvláštních druhů akcií spatřují pouze v obecných korektivech soukromého práva a smyslu a účelu zákona. P. Vybíral následně tuto otázku uzavírá: „Byť lze souhlasit s P. Čechem, že suma klasických akcionářských práv není jistě nevyčerpatelná a že nejčastěji budou stanovy společností nepochybně pracovat právě s právy výslovně upravenými v zákoně jako tzv. „zvláštními právy“, příp. jinými právy, která budou od klasických akcionářských práv odvozena, postrádám argument, proč v tomto směru zákon o obchodních korporacích vykládat jinak než I. Štenglová. Zákon totiž nepochybně nikde nezakazuje, aby práva klasická, která jsou s akcií jako účastnickým cenným papírem tradičně spojována, nebyla rozšířena o práva jiná, jejichž povaha není účastnická (resp. která nejsou klasickými právy akcionářskými), a rovněž tato práva akcionáře vtělit do akcie.

Osobně se v této otázce přikláním k druhému z názorů, neboť se domnívám, že smluvní volnost, resp. princip autonomie vůle, jenž je bezpochyby nejvýznamnějším principem soukromého práva, nelze překlenout a vyloučit výkladem dovozeným ze striktního pojetí účasti akcionáře
na společnosti. Ohledně limitace smluvní volnosti se navíc vyjádřil i Ústavní soud: „Chtějí-li obecné soudy dovozovat zákaz soukromého jednání, který není výslovně stanoven zákony […], musí pro takový závěr předložit velmi přesvědčivé argumenty, protože jde o soudcovské dotváření práva proti zájmům soukromých osob.[40]

V následujících odstavcích bude na tuto argumentaci dále navázáno s důrazem na přesvědčení,
že přesvědčivější argumenty zpravidla svědčí právě pro autonomii vůle.

4.1.          Akcie bez hlasovacího práva (jiné než prioritní)

Stejně jako v případě obecného vymezení zvláštních druhů akcií se v právní teorii vedou debaty nad možností vydávat jiné než prioritní akcie bez hlasovacích práv. Představit rozsáhlou argumentaci obou táborů bohužel nemůže být ambicí této práce – naštěstí tak již velmi přehledně učinil J. Lasák[41], který se řadí mezi zastánce této možnosti a s jehož názorem se plně ztotožňuji.

Základem pro umožnění vydávat akcie bez hlasovacího práva je opět princip legální licence, neboť zákon v této otázce žádný zákaz neobsahuje (jako to činí například v případě úrokových akcií). Hlasovací právo také nelze považovat za imanentní pojmový znak akcie dle § 256 ZOK. Jeho odebrání tudíž nemůže být v rozporu s veřejným pořádkem či statusovými právy akciové společnosti. I. Štenglová tuto argumentaci doplňuje připomenutím stanoviska Nejvyššího soudu[42], které mezi statusové otázky neřadí práva a povinnosti společníků, tudíž by odebrání hlasovacího práva nemohlo být porušením kogentních norem ani v tomto ohledu.[43]

Jsou-li pak argumenty proti této možnosti odvozeny z jazykového výkladu § 276 ZOK, je nutno souhlasit s názorem, že si dané ustanovení neklade za cíl komplexní zachycení veškerých myslitelných způsobů tvorby druhů akcií, nýbrž toliko samotnou tvorbu umožnit, případně definovat některé základní druhy.[44] S ohledem na zřetelnost tedy považuji za přesvědčivější například argument protistrany dovolávající se ustanovení ZOK, jež na možnost vydávání akcií bez hlasovacích práv přímo pamatují – § 279 a § 412 odst. 2.[45]

V souladu s výše zmíněným nálezem Ústavního soudu nelze dle mého názoru argumenty proti možnosti vydávat jiné než prioritní akcie bez hlasovacího práva považovat za velmi přesvědčivé, a tudíž by v této věci měla být dána přednost smluvní volnosti akcionářů.

Nutno dodat, že otázka vyloučení hlasovacího práva není aktuální pouze v České republice. V říjnu 2017 byl Facebook v souvislosti s hrozícím soudním řízením donucen vzdát se svých ambicí na vydání akcií bez hlasovacích práv[46], velké kontroverze rozpoutalo vydání obdobných akcií také společností Snap Inc.[47] Pravdou tedy je, že jak v České republice[48], tak v zahraničí[49] se akcie bez hlasovacího práva již staly součástí ekonomické reality. Pokud tak jako jedinou možnost jejich vyloučení spatřuji v přijetí příslušné novely, zákonodárce by měl velmi pečlivě zvážit, do jaké míry tyto akcie ekonomickému prostředí prospívají, a zda je tak danou otázku skutečně účelné upravit.

Závěrem je třeba zmínit skutečnost, že díky transparentnosti akciové společnosti a potřebným kvalifikovaným většinám by měli akcionáři disponovat dostatečnými znalostmi, aby v dané otázce byli schopni učinit kvalifikované rozhodnutí. Pokud by tak proti jejich vůli rozhodla valná hromada, mají akcionáři právo podat návrh na vyslovení neplatnosti daného usnesení dle § 428 ZOK a § 258 OZ, případně právo, aby od nich společnost tyto akcie odkoupila dle § 335 odst. 1 ZOK.

4.2.         Rozdílná váha hlasovacích práv

Přiznáme-li možnost akciových společností vydávat akcie bez hlasovacích práv, rozdílná váha hlasů spojených s různými druhy akcií nemůže činit problém. P. Vybíral uvedené potvrzuje odmítnutím argumentů o disproporčním zacházení s akcionáři, když vyjadřuje názor, že vzhledem k dikci § 244 ZOK je rovnost akcionářů nutno vázat na shodné podmínky jejich postavení, a tuto rovnost tudíž nelze porovnávat napříč rozdílnými druhy akcií, nýbrž toliko v rámci jednotlivých druhů akcií, které tyto shodné podmínky vytvářejí.[50]

Odlišné názory poukazují v této otázce na zahraniční úpravu, kde tisícinásobky hlasů nakonec vedly ke zrušení tohoto druhu akcií.[51] K tomuto je možné dodat, že v České republice k takovému kroku zákonodárce doposud nedošlo.

4.3.         Možnost akcií s právem veta

Z důvodu zásady legální licence by nemělo být bráněno ani vydávání tzv. zlatých akcií s právem veta.[52] Jejich omezení sice vyplývá z judikatury SDEU, děje se tak však především s ohledem na jejich vlastnictví členskými státy.[53] Uplatňování práva veta by však v akcii nemělo být neomezené, neboť by bylo zcela zjevným zásahem nejen do principu rovnosti akcionářů. Shoduji se tak s názorem M. Špačkové, která uvádí: „Domnívám se proto, že by se právo veta mělo týkat pouze ve stanovách předem vytyčených otázek, u kterých to navíc jejich právní povaha připouští.[54]

4.4.         Podíl na zisku jako imanentní znak akcie

Spory se vedly rovněž ohledně možnosti omezit právo na podíl na zisku. Taková možnost bývá obecně přijímána v případě společnosti s ručením omezeným[55], otázka akciové společnosti se však jeví složitější. Zatímco § 161 odst. 1 ZOK pro účely společnosti s ručením výslovně připouští možnost odchylného ujednání, § 348 odst. 1 ZOK pro akciovou společnost takovou možnost nestanoví, přičemž poměrně jasně říká: „Akcionář má právo na podíl na zisku […]“. Společnost s ručením omezeným na rozdíl od akciové společnosti navíc dle § 171 odst. 2 vyžaduje výslovný souhlas společníka se zásahem do jeho práv.[56]

Vzhledem ke skutečnosti, že dle § 256 odst. 1 ZOK je právo na podíl na zisku pojmovým znakem akcie, I. Štenglová uvádí, že jeho vyloučení může být považováno za porušení kogentních ustanovení z důvodu porušení statusových pravidel akciové společnosti. Podobné vyprázdnění akcie se stejnými důsledky by představovalo například také vyloučení možnosti účastnit se valné hromady.[57]

Je tedy zřejmé, že výše zmíněný zákaz lvích společností nelze chápat absolutně (alespoň, co se společností s ručením omezeným týče).[58] Ačkoliv se osobně přikláním k názoru, že vyloučení práva na podíl na zisku nebude v akciové společnosti možné z důvodu úpravy statusových pravidel a jasné dikce jednotlivých zákonných ustanovení, je třeba počítat i s řešením, které bude na první místo opět dávat princip autonomie vůle. V takovém případě by měla být věnována zvýšená pozornost zásadě dobrých mravů a dalším základním korektivům soukromého práva.

5.      Možnosti modifikace úpravy orgánů akciové společnosti

Vzhledem ke skutečnosti, že úprava právnických osob je v OZ založena na teorii fikce, není sporu o tom, že úprava zákonem předvídaných orgánů akciové společnosti je kogentní povahy. Bez výslovného zákonného přiznání právní osobnosti by totiž akciová společnost za samostatný subjekt práv považována být nemohla a její orgány jsou právě jedním z jejích základních pilířů. R. Pelikán v této souvislosti uvádí: „[…] zakladatelům nepřísluší modifikovat základní organizační strukturu jednotlivých forem korporací, a to ze dvou důvodů. Jednak by taková dohoda narušovala veřejný pořádek, neboť by ve svém důsledku vedla ke vzniku právních forem, se kterými zákonodárce nepočítal. Jednak by se taková dohoda dotýkala třetích osob, zejména tedy věřitelů, jejichž zájmy jsou dělbou moci mezi jednotlivé orgány obchodní společnosti chráněny.

To tedy znamená, že zakladatelská smlouva nemůže korporaci zbavit povinnosti konstituovat orgány, které v případě té které právní formy zákonodárce předvídá. Stejně tak nelze omezit pravomoci těchto jednotlivých orgánů mimo případy, kdy s tím zákonodárce sám počítá. To ovšem neznamená, že by korporace nemohla vytvořit i nějaké orgány další, které budou mít doplňkovou roli poradní či kontrolní […].[59]

Mezi obligatorní náležitosti stanov pak samozřejmě spadá dle § 250 odst. 2 písm. f) ZOK údaj o tom, zda společnost zvolila monistický, nebo dualistický model vnitřní struktury. V souladu s § 397 odst. 1 ZOK pak může společnost zvolený systém struktury změnou stanov měnit.

Závěrem je vhodné doplnit poznatek P. Čecha týkající se samotných členů jednotlivých orgánů. Bylo-li by dle něj jejich funkční období stanoveno na dobu neurčitou, riskovala by společnost prohlášení takového ujednání za neplatné.[60]

6.      Modifikace zastupování společnosti členem statutárního orgánu

V důsledku teorie fikce může akciová společnost jednat pouze v zastoupení, přičemž generální oprávnění pro zastupování společnosti ve všech záležitostech náleží dle § 164 odst. 1 OZ statutárnímu orgánu. V tradičním dualistickém systému je statutárním orgánem akciové společnosti představenstvo, v monistickém statutární ředitel. Co se týče zástupčího oprávnění v monistické struktuře, lze upozornit na výkladové obtíže spojené s § 460 ZOK upravujícím působnost správní rady a § 463 ZOK, který upravuje působnost statutárního ředitele. K tomuto „kompetenčnímu sporu“ je nutno odkázat na příslušnou odbornou literaturu[61], pro naše účely si vystačíme se skutečností, že generální zástupčí oprávnění náleží statutárnímu řediteli.

Zastupování statutárním orgánem mohou poté stanovy upravit v následujících směrech (podle povahy věci se některé uplatní pouze pro kolektivní orgán):

·       horizontální delegace kompetencí v oblasti obchodního vedení dle § 156 odst. 2 OZ;

·       určení způsobu zastupování ve smyslu § 164 odst. 2 OZ;

·       vyžadování souhlasu kontrolního orgánu s určitým jednáním dle § 49 ZOK.

Stanovy mohou zastupování omezit i jiným způsobem, takové ujednání nicméně nebude vůči třetím osobám ve smyslu § 47 ZOK účinné. Důsledkem tak bude jedině založení odpovědnosti určených členů orgánu vůči společnosti samotné.

7.      Stanovy, akcionářské dohody a dohody o společném podniku

Povaha stanov jako smlouvy sui generis byla podrobně rozebrána již v předchozích částech. Akcionářská dohoda je naproti tomu standardní smluvní závazek, jehož úprava vyplývá z obecných ustanovení smluvního práva. Z tohoto důvodu bude taková dohoda závazná pouze mezi těmi stranami, které se na jejím obsahu dohodly. V důsledku těchto závěrů tak K. Csach a B. Havel například vylučují, aby se nabyvatel akcií bez dalšího stal i stranou akcionářské dohody.[62] Jiná situace by samozřejmě nastala, pokud by byl nabyvatel akcií s akcionářskou dohodou seznámen a s postoupením této smlouvy souhlasil.

V případě dohod o společném podniku (tzv. joint-venture dohody) bude určování závaznosti snazší, neboť jejich obsah je výchozím vymezením práv a povinností, na kterých se mateřské společnosti shodly při vytváření společnosti dceřiné.[63] Ačkoliv se tak uplatní stejná pravidla jako u běžných akcionářských dohod, být součástí joint-venture dohody bude primárním zájmem akcionářů.

Důležitou vlastností těchto dohod je také skutečnost, že jsou i v případě vítězství restriktivního výkladu zvláštních druhů akcií prostředkem k docílení požadované úpravy, jako je např. vyloučení hlasovacího práva apod.

Závěrem

Ačkoliv je práce protkána linií preferující smluvní volnost, jako v mnoha dalších otázkách postaví vše napevno teprve soudní praxe. Téměř po čtyřech letech od účinnosti OZ se tak například v judikatuře objevilo ustálení názorových neshod týkajících se postavení kogentních a dispozitivních norem.

Pro řešení dalších otázek by se z důvodu zachování dostatečné konkurenceschopnosti nemělo zapomínat také na nastíněné reálie ekonomického prostředí, povahu předpisů Evropské unie a praxi okolních států.

Zdroje

CSACH, K., HAVEL, B. a kol. Akcionářské dohody. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, s. 17.

ČECH, P. Akcie po rekodifikaci. Právní rádce. 2012. č. 10, s. 34-37.

ČECH, P., Mýty a pověry ve výkladu a aplikaci nového civilního práva: Dnešní klid před zítřejší bouří, Právní rádce, 17. 7. 2015.

ČECH, P., ŠUK, P. Právo obchodních společností: v praxi a pro praxi (nejen soudní). Vyd. I. Praha: Ivana Hexnerová – BOVA POLYGON, 2016, s. 273–274.

ČERNÁ, S. Volba druhů podílu (akcií) a její limity. Rekodifikace & praxe, 2015, č. 12, s. 15.

ČERNÁ, S., O akciích s rozdílnou vahou hlasů v budoucím českém akciovém právu. Obchodněprávní revue, 2012, č. 7–8.

DĚDIČ, J., Aktuální výkladové problémy zákona o obchodních korporacích. Právní prostor, 27.05.2016.

DVOŘÁK, T. Akciová společnost. Praha: Wolters Kluwer, 2016.

ELIÁŠ, K. K pojetí dispozitivního práva v občanském zákoníku. Bulletin advokacie 9/2015.

ELIÁŠ, K., Společnost s ručením omezeným. Praha: Prospektrum, 1997, s. 34; a DĚDIČ, J., Obchodní zákoník. Komentář. III. díl. Praha: Polygon, 2002, s. 2413.

HEATH, A., A power struggle between Facebook and investors just ended with Facebook dropping plans to issue non-voting shares, Business Insider, September 22, 2017.

HOLLANDER, P. Odborný posudek na návrh obecné části občanského zákoníku, Justiční praxe, L, 2002, s. 508.

Institutional Shareholder Services Inc., Analysis: Differentiated Voting Rights in Europe, Governance Weekly, January 23, 2015.

JOSKOVÁ, L.: Je ve společnosti s ručením omezeným možný podíl bez hlasovacího práva či práva na podíl na zisku?, Obchodněprávní revue, číslo 9, ročník 2015, s. 253-260.

LASÁK, J., O limitech lidské představivosti: glosa k akciím bez hlasovacího práva (jiným než prioritním), Právní rozhledy č. 2/2017.

LASÁK, J., POKORNÁ, J., ČÁP, Z., DOLEŽIL, T. a kol., Zákon o obchodních korporacích: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2014.

MARRIAGE, M., State Street asks SEC to block non-voting shares, Financial Times, June 18, 2017.

MELZER, F. Dispozitivní a kogentní normy v novém občanském zákoníku, Právní rozhledy 7/2013.

Nález ÚS z 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15.

PELIKÁN, R., Kogentní a dispozitivní ustanovení v novém zákonu o obchodních korporacích. Obchodněprávní revue, 2012, č. 9, s. 246.

Pracovní verze návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

RONOVSKÁ, K., HAVEL, B., Povaha a pravidla výkladu (nejen) zakladatelských právních jednání soukromých korporací. Právní rozhledy, 2016, roč. 24, č. 18, s. 611-615.

Rozhodnutí C-367/98, Komise v. Portugalsko, C-463/00, Komise v. Španělsko.

Rozhodnutí SDEU ve věci C-81/09, Idryma Typou AE / Ypourgos Typou kai Meson Mazikis Enimerosis.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 2003 sp. zn. 29 Odo 146/2003.

Stanovisko ČAK dostupné z <https://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=13395>.

Stanovisko sp. zn. Cpjn 204/2015 občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2016 k některým otázkám zápisů obchodních korporací do obchodního rejstříku.

ŠPAČKOVÁ, M., Zásada rovného zacházení se všemi akcionáři. Obchodněprávní revue, C. H. Beck, 2016, roč. 2016, č. 1, s. 1-10.

ŠTENGLOVÁ, I., HAVEL, B., CILEČEK, F., KUHN, P., ŠUK, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 535-537.

ŠTENGLOVÁ, I., Lze akcionářům odejmout zákonem přiznaná práva, aneb kdy přestává být akcie akcií? Bulletin Advokacie 12/2017.

 



[1] LASÁK, J., POKORNÁ, J., ČÁP, Z., DOLEŽIL, T. a kol., Zákon o obchodních korporacích: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2014., str. 9.

[2] DĚDIČ, J., Aktuální výkladové problémy zákona o obchodních korporacích. Právní prostor, 27.05.2016.

[3] Např. PELIKÁN, R., Kogentní a dispozitivní ustanovení v novém zákonu o obchodních korporacích. Obchodněprávní revue, 2012, č. 9, s. 246.

[4] Viz např. stanovisko ČAK dostupné z <https://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=13395>.

[5] Pracovní verze návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

[6] V tomto ohledu je možné odkázat na zbývající části zmíněného návrhu, z nichž již některé změny byly zakomponovány.

[7] „... osnova v obecné rovině vsadila po vzoru jiných civilních kodexů na generální klauzuli. Místopředseda Ústavního soudu Pavel Holánder komentuje toto pojetí slovy, že ve vztahu k dispozitivnosti právní regulace „lze uvítat její zakotvení abstraktní a nikoli kazuistické,“ jakož i „odmítnutí nonkognivistické skepse ke schopnosti aplikační praxe smysluplně interpretovat právní text“ (Odborný posudek na návrh obecné části občanského zákoníku, Justiční praxe, L, 2002, s. 508).“

[8] ELIÁŠ, K. K pojetí dispozitivního práva v občanském zákoníku. Bulletin advokacie 9/2015.

[9] MELZER, F. Dispozitivní a kogentní normy v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy 7/2013.

[10] PELIKÁN, R., op. cit.

[11] DĚDIČ, J., op. cit.

[12] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 2003 sp. zn. 29 Odo 146/2003.

[13] RONOVSKÁ, K., HAVEL, B., Povaha a pravidla výkladu (nejen) zakladatelských právních jednání soukromých korporací. Právní rozhledy, 2016, roč. 24, č. 18, s. 611-615.

[14] DVOŘÁK, T. Akciová společnost. Praha: Wolters Kluwer, 2016.

[15] RONOVSKÁ, K., HAVEL, B., op. cit.

[16] DVOŘÁK, T., op. cit.

[17] RONOVSKÁ, K., HAVEL, B., op. cit.

[18] Ibid.

[19] Ibid.

[20] DVOŘÁK, T., op. cit.

[21] Resp. dle § 456 odst. 2 jiného obdobného orgánu.

[22] DVOŘÁK, T., op. cit., str. 73.

[23] LASÁK, J., MAREK, R. in LASÁK, J., POKORNÁ, J., ČÁP, Z., DOLEŽIL, T. a kol., Zákon o obchodních korporacích: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2014.

[24] DVOŘÁK, T., op. cit., str. 73 shodně odkazující také na ELIÁŠ, K., Společnost s ručením omezeným. Praha: Prospektrum, 1997, s. 34; a DĚDIČ, J., Obchodní zákoník. Komentář. III. díl. Praha: Polygon, 2002, s. 2413.

[25] DVOŘÁK, T., op. cit., str. 75-80.

[26] Ibid.

[27] Ve spojení se svobodou volného pohybu kapitálu v EU odkazuje v této souvislosti R. Pelikán na rozhodnutí SDEU ve věci C-81/09, Idryma Typou AE / Ypourgos Typou kai Meson Mazikis Enimerosis.

[28] PELIKÁN, R., op. cit.

[29] Ibid.

[30] FILIP, Václav, LASÁK, Jan in LASÁK, J., POKORNÁ, J., ČÁP, Z., DOLEŽIL, T. a kol., op.cit.

[31] PELIKÁN, R., op. cit.

[32] Shodně též VYBÍRAL, P. k § 276 in LASÁK, J., POKORNÁ, J., ČÁP, Z., DOLEŽIL, T. a kol., op. cit., a rovněž ŠTENGLOVÁ, I., HAVEL, B., CILEČEK, F., KUHN, P., ŠUK, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 535-537.

[33] ČECH, P. Akcie po rekodifikaci. Právní rádce. 2012. č. 10, s. 34-37.

[34] Ibid.

[35] ŠTENGLOVÁ, I. in ŠTENGLOVÁ, I., HAVEL, B., CILEČEK, F., KUHN, P., ŠUK, P., op. cit., s. 536.

[36] ČERNÁ, S. Volba druhů podílu (akcií) a její limity. Rekodifikace & praxe, 2015, č. 12, s. 15.

[37] Ke komentovanému ustanovení § 276 Ivana Štenglová v tomto ohledu píše: „…K názoru, že s akciemi lze spojovat i jiná práva než práva související s účastí ve společnosti se přiklánějí všichni autoři komentáře.“ (str. 537, marg. č. 6) Nutno však říci, že jedním z autorů tohoto komentáře je také Petr Kuhn, jehož názor je v daném komentáři o několik odstavců výše prezentován jako příklad právě odlišného pohledu na věc (str. 536, marg. č. 4).

[38] ŠTENGLOVÁ, I. in ŠTENGLOVÁ, I., HAVEL, B., CILEČEK, F., KUHN, P., ŠUK, P., op. cit., s. 536.

[39] VYBÍRAL, P., op. cit.

[40] Nález ÚS z 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15.

[41] LASÁK, J., O limitech lidské představivosti: glosa k akciím bez hlasovacího práva (jiným než prioritním), Právní rozhledy č. 2/2017.

[42] Stanovisko sp. zn. Cpjn 204/2015 občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2016 k některým otázkám zápisů obchodních korporací do obchodního rejstříku.

[43] ŠTENGLOVÁ, I., Lze akcionářům odejmout zákonem přiznaná práva, aneb kdy přestává být akcie akcií? Bulletin Advokacie 12/2017.

[44] LASÁK, J., op. cit.

[45] Např. VYBÍRAL, P. k § 276, op. cit.

[46] HEATH, A., A power struggle between Facebook and investors just ended with Facebook dropping plans to issue non-voting shares, Business Insider, September 22, 2017.

[47] MARRIAGE, M., State Street asks SEC to block non-voting shares, Financial Times, June 18, 2017.

[48] LASÁK, J., op. cit.

[49] Institutional Shareholder Services Inc., Analysis: Differentiated Voting Rights in Europe, Governance Weekly, January 23, 2015.

[50] VYBÍRAL, P. k § 276, op. cit.

[51] ČERNÁ, S., O akciích s rozdílnou vahou hlasů v budoucím českém akciovém právu. Obchodněprávní revue, 2012, č. 7–8.

[52] Shodně VYBÍRAL, P., op. cit.

[53] Např. C-367/98, Komise v. Portugalsko, C-463/00, Komise v. Španělsko.

[54] ŠPAČKOVÁ, M., Zásada rovného zacházení se všemi akcionáři. Obchodněprávní revue, C. H. Beck, 2016, roč. 2016, č. 1, s. 1-10.

[55] JOSKOVÁ, L.: Je ve společnosti s ručením omezeným možný podíl bez hlasovacího práva či práva na podíl na zisku?, Obchodněprávní revue, číslo 9, ročník 2015, s. 253-260.

[56] Shodně argumentují také P. Čech a P. Šuk: „S ohledem na absenci obdobného ustanovení, jako má úprava společnosti s ručením omezeným v § 171 odst. 2 ZOK, dovozujeme, že zásadně nelze – na rozdíl od podílů ve společnosti s ručením omezeným – vytvořit ani akcie bez práva na podíl na zisku.“ ČECH, P., ŠUK, P. Právo obchodních společností: v praxi a pro praxi (nejen soudní). Vyd. I. Praha: Ivana Hexnerová – BOVA POLYGON, 2016, s. 273–274.

Dokladem o spornosti této otázky však může být komentář k ustanovení § 276 ZOK, ve kterém I. Štenglová uvádí tentokrát odlišný názor P. Šuka: „Ke stejnému závěru se přiklání i P. Šuk, který však připomíná, že i když úprava práv a povinností akcionářů není úpravou statusovou, úpravu některých práv je třeba, jak jsme již uvedli dříve, považovat za kogentní; úpravu práva na podíl na zisku však za kogentní nepovažuje.“ ŠTENGLOVÁ, I. in ŠTENGLOVÁ, I., HAVEL, B., CILEČEK, F., KUHN, P., ŠUK, P., op. cit., s. 537.

[57] ŠTENGLOVÁ, I., Bulletin Advokacie, op. cit.

[58] Podrobněji viz JOSKOVÁ, L., op. cit.

[59] PELIKÁN, R., op. cit.

[60] ČECH, P., Mýty a pověry ve výkladu a aplikaci nového civilního práva: Dnešní klid před zítřejší bouří, Právní rádce, 17. 7. 2015.

[61] ŠTENGLOVÁ, I. in ŠTENGLOVÁ, I., HAVEL, B., CILEČEK, F., KUHN, P., ŠUK, P., op. cit., s. 810-813.

[62] CSACH, K., HAVEL, B. a kol. Akcionářské dohody. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, s. 17.

[63] Shodně ibid., str. 49.

Aby bylo legislativě EU učiněno zadost, sdělujeme, že tento web využívá cookies. Pro jistotu taky prohlašujeme, že neobsahuje žádné alergeny. Více informací