14. 07. 2018
Kateřina Lojková

Allen & Overy Essay Competition 2017/2018 - 3. místo

 

Smluvní volnost a její meze (včetně vymahatelnosti) v ustanoveních stanov českých akciových společností

Úvod

Akciová společnost je vedle společnosti s ručením omezeným formou kapitálové společnosti, přičemž u akciové společnosti se jednotlivé kapitálové prvky projevují výrazněji. Samotnou úpravu akciových společností nalezneme zakotvenou především v zákoně č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, konkrétně v ustanoveních § 243-551. Nemůžeme však opomenout ani obecná ustanovení o právnických osobách, která se nacházejí v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to konkrétně v ustanoveních §118 a následujících.

Pro založení akciové společnosti je nezbytným krokem přijetí stanov jako zakladatelského právního jednání, které se povinně zveřejňuje ve sbírce listin v obchodním rejstříku. Ve stanovách dochází jak k určení vnitřního uspořádání společnosti, tak jsou zde upraveny vztahy mezi akcionáři a společností a mezi akcionáři navzájem. Vedle obligatorních náležitostí stanov upravených v § 123 NOZ a § 250 ZOK jsou zákonem upraveny i fakultativní náležitosti, které mohou akcionáři přijmout do svých stanov, pokud mají zájem na tom, upravit určité záležitosti odlišně od zákonné úpravy. V následujících kapitolách se pokusím vymezit oblasti, ve kterých mají akcionáři volnou ruku při tvorbě stanov, a dále se pokusím odhalit limity smluvní autonomie vůle, která nepochybně není bezmezná. Cílem této práce není pouhé zaměření se na limity zákonné, ale větší pozornost se pokusím věnovat limitům judikaturním. 

1.     Pravidla pro rozlišování kogentních a dispozitivních norem

Předtím, než se pokusím rozlišit kogentní a dispozitivní normy, je nezbytné si vysvětlit, co tyto pojmy znamenají. Dispozitivní normy jsou takové právní normy, které buď vůbec nestanovují pravidlo chování, nebo jej stanoví, avšak pouze subsidiárně, a nechávají na adresátech, aby si svá práva a povinnosti upravili odlišně vlastním projevem vůle[1]. Kogentní normy jsou pak takové normy, které imperativně stanovují pravidlo chování či práva a povinnosti stran a nedávají prostor adresátům pro projev jejich vůle. Adresáti kogentních norem tak nemají možnost odchýlit se svým vlastním ujednáním od požadavků kogentní normy pod hrozbou sankce[2].

Klíčovým ustanovením, které v sobě zakotvuje pravidlo pro rozlišování kogentních a dispozitivních norem v soukromém právu, je ustanovení § 1 odst. 2 NOZ, někdy nazýváno též jako generální klauzule. Toto ustanovení v sobě zakotvuje pravidlo, které říká, že dovoleno je vše, co není zákonem výslovně zakázáno. Strany si tedy mohou ujednat svá práva a povinnosti odchylně od zákona tam, kde není výslovný zákaz. Dále jsou zde stanoveny limity dispozitivnosti, konkrétně tyto limity spatřujeme v dobrých mravech, veřejném pořádku a zákazu porušení práv týkajících se postavení osob. Zákonný zákaz pak může spočívat ve slovní formulaci „zakazuje se“ nebo ve výslovném stanovení následků, ke kterým dojde při porušení kogentní právní normy. Tyto důsledky jsou zpravidla dvojí, a to poukaz na neplatnost daného ujednání nebo poukaz na nicotnost slovy nepřihlíží se[3]. Z důvodové zprávy k NOZ vyplývá, že dispozitivní ustanovení by měla být v soukromém právu zásadou, kdežto kogentní ustanovení výjimkou. V souvislosti s neplatností ujednání odporující § 1 odst. 2 NOZ je nezbytné zmínit též ustanovení § 580 odst. 1 NOZ. Z tohoto ustanovení vyplývá, že k neplatnosti nepostačuje pouze rozpor právního jednání s dobrými mravy nebo jednání odporující zákonu. Kumulativně musí být naplněna i druhá podmínka, a to, že následek neplatnosti vyžaduje smysl a účel zákona.

V zákonu o obchodních korporacích žádnou generální klauzuli pro rozlišování kogentních a dispozitivních norem nenajdeme, a z toho důvodu je třeba vycházet z principu subsidiarity. Tento princip v sobě zakotvuje občanský zákoník, konkrétně v ustanovení § 9 odst. 2 NOZ. Toto ustanovení nám říká, že soukromá práva a povinnosti osobní a majetkové povahy se budou řídit NOZ v tom rozsahu, ve kterém je neupravuje jiný právní předpis. NOZ je tedy subsidiárně aplikovatelný pro celé soukromé právo v těch aspektech, ve kterých nestanovují jiné právní předpisy něco jiného[4]. I pro zákon o obchodních korporacích se na základě subsidiarity použije generální klauzule § 1 odst. 2 NOZ pro rozlišování kogentních a dispozitivních norem.

Kogentní ustanovení se v ZOK budou vyskytovat mnohem častěji než u ostatních soukromoprávních odvětví. Limity jsou tedy na základě subsidiarity stejné jako u NOZ, a to veřejný pořádek, dobré mravy a zákaz ujednání porušující práva týkající se postavení osob. U obchodních společností je však nezbytné pozastavit se právě u práv upravujících postavení osob. Ta ustanovení, která upravují právní poměry korporace, jsou nazývána jako tzv. statusové otázky a jsou považována za kogentní ustanovení. Jedná se především o ustanovení související se vznikem a zánikem korporace, vymezením jednotlivých orgánů korporace, jejich působností a rozhodováním[5]. Co je, a co není statusovou otázkou zákonodárce nikde v zákoně nestanovil, proto je třeba vycházet především z judikatury. Jedním z judikátů, který přispěl k rozklíčování pojmu statusových otázek, je Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. ledna 2016 sp. zn. Cpjn 204/2015 či Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. září 2015 sp. zn. 7 Cmo 67/2015. ZOK obecně nepředpokládá, že vše, co se týče postavení osob, je zároveň i statusovou otázkou, ale musí se vycházet z jednotlivostí, a statusovou otázkou jsou především ustanovení upravující správu kapitálových společností a regulaci zákonných ochranných schémat pro společníky[6]. V ZOK se na rozdíl od generální klauzule projevuje silně ještě jeden prvek, který má za následek kogentnost daného ustanovení, a to ochrana třetích osob.

V souvislosti s vymezením kogentních norem je třeba vymezit i následky, které nastanou v případě odchýlení se od kogentních norem. NOZ stojí na tom, že na každé právní jednání by se mělo hledět spíše jako na platné než jako na neplatné podle ustanovení § 574 NOZ, a tím tedy zakotvuje upřednostňování relativní neplatnosti před neplatností absolutní. Absolutní neplatnost pak nastává v případech vymezených v § 588 NOZ, kdy by se právní jednání muselo zjevně příčit dobrým mravům nebo by muselo odporovat zákonu a zároveň zjevně narušovat veřejný pořádek. Dalším následkem může být nicotnost právního jednání, tedy o právní jednání vůbec nepůjde. Zdánlivost právního jednání je upravena § 551 a násl. NOZ a nastane v případě, kdy chybí vůle jednající osoby, nebyla zjevně projevena vážná vůle či je právní jednání neurčité a nesrozumitelné a ani výkladem nelze jeho obsah zjistit. Nicotnost však může nastat i v jiných případech, a to pokud je přímo v konkrétním ustanovení stanoveno, že k opačným ujednáním se nepřihlíží[7].

2.     Kogentní a dispozitivní normy upravující obsah stanov

Stanovy jsou zakladatelským právním jednáním, které vymezuje především vnitřní organizační strukturu společnosti a práva a povinnosti společnosti a jejích akcionářů[8]. Obsah stanov je upraven jak ustanoveními obligatorními, tak fakultativními. Obligatorní náležitosti stanov vymezuje § 123 NOZ v kombinaci s § 250 ZOK. Ustanovení § 250 pak rozděluje obligatorní náležitosti na ty, které musí mít společnost obsažené ve stanovách po celou dobu svého trvání v odst. 2, a na ty, které postačí mít ve stanovách při založení společnosti v odst. 3 a po splnění vkladové povinnosti je možné je ze stanov vyloučit. Fakultativní náležitosti jsou pak rozesety po celém ZOK a akcionáři mohou tuto úpravu do stanov vtělit, pokud mají zájem danou otázku upravit odlišně od zákona. Ustanovení § 123 NOZ i § 250 ZOK jsou ustanoveními kogentními, neboť upravují statusovou otázku právnických osob související se vznikem korporace. Pro formu stanov pak stanovuje ustanovení § 8 odst. 1 formu veřejné listiny pod sankcí absolutní neplatnosti podle § 92 odst. 1 písm. a) ZOK.

3.     Zákonné a judikaturní meze při tvorbě zvláštních druhů akcií

Druhy akcií rozlišujeme podle toho, jaká práva jsou do určité akcie inkorporována[9]. Jeden druh akcie pak tvoří ty akcie, s nimiž jsou spojená stejná zvláštní práva. ZOK nemá na rozdíl od předchozího obchodního zákoníku taxativní výčet druhů akcií, ale pouze demonstrativní, a tím ponechává při tvorbě akcií relativní volnost[10]. Vedle akcií kmenových, do kterých není inkorporováno žádné zvláštní právo akcionáře a které jsou též druhem akcií, upravuje jako jediný zvláštní pojmenovaný druh akcií prioritní akcie v ustanovení § 278 ZOK.

Prioritní akcií rozumíme takovou akcii, do které je inkorporováno přednostní právo týkající se podílu na zisku či jiných vlastních zdrojích a na likvidačním zůstatku. Podle § 278 odst. 2 ZOK, pokud pak není ve stanovách určeno něco jiného, je prioritní akcie vydána bez hlasovacího práva a pouze v případě, že vyžaduje zákon hlasování na valné hromadě podle druhů akcií, je vlastník prioritní akcie v takovém případě oprávněn hlasovat (př. § 417/1 ZOK) a jedná se o tzv. aktivaci hlasovacího práva. Další ustanovení, které upravuje dočasnou aktivaci hlasovacího práva, je ustanovení § 280 ZOK. Zde má vlastník prioritní akcie dočasné hlasovací právo ode dne následujícího po dni, kdy valná hromada rozhodla o tom, že přednostní podíl na zisku nebude vyplacen, nebo ode dne prodlení s výplatou. Prioritní akcie jsou zásadně vydávány bez hlasovacího práva, avšak akcionáři nejsou nikterak omezeni v tom, aby si ve stanovách upravili hlasovací práva odlišně. Zákonné odnětí hlasovacího práva má působit jako protiváha k přednostnímu podílu na zisku. Ustanovení § 278 odst. 2 je typickou fakultativní náležitostí stanov, tedy náležitostí, kterou si mohou akcionáři upravit ve stanovách, pokud nechtějí, aby se na ně vztahoval zákonný režim. Pokud však budou vydány prioritní akcie bez hlasovacího práva, nesmí souhrn jejich jmenovitých hodnot podle § 279 ZOK přesáhnout 90 % základního kapitálu.

Vedle prioritních akcií mohou společnosti emitovat i nepojmenované zvláštní druhy akcií. Demonstrativní výčet zvláštních práv, která mohou být inkorporována, nalezneme v § 276 odst. 3 ZOK a jedná se zejména o právo na rozdílný, pevný nebo podřízený podíl na zisku nebo na likvidačním zůstatku, anebo rozdílná váha hlasů. Ve stejném ustanovení je pak uvedeno, že s akciemi o stejné jmenovité hodnotě mohou být spojena různá zvláštní práva. Tento nepojmenovaný druh akcie a práva s ním spojená je nezbytné náležitě popsat ve stanovách a v případě pochybností ohledně práv do akcie inkorporovaných rozhodne podle § 277 ZOK na návrh soud.

I pro tvorbu různých druhů akcií jsou stanoveny určité limity, a to především zákonné a judikaturní[11]. Zákon výslovně upravuje v ustanovení § 276 odst. 2 ZOK zákaz vydat akcii, se kterou je spojeno právo na určitý úrok bez ohledu na hospodářský výsledek, tedy tzv. úrokové akcie. Účelem tohoto ustanovení je především zabránit situacím, při kterých by docházelo k vyplácení dividendy akcionářům i přes to, že by to společnosti finanční situace nedovolovala. To vyplývá z obecného ustanovení § 40 ZOK, kdy je zakázáno vyplácet zisk či zálohy, pokud by si tím korporace přivodila úpadek. Dále je velmi omezeno vydávání tzv. zlatých akcií, které ačkoliv není výslovně zakázáno zákonem, je omezeno především judikaturou Evropského soudního dvora. Jedná se o druh akcií, ve kterém je zakotveno zvláštní právo státu týkající se hlasování[12], které je nástrojem státu rozhodovat o podnikových strategiích zejména v bývalých státních podnicích. Za jedno z významných rozhodnutí ESD je považováno rozhodnutí o žalobě C-171/08 Komise v. Portugalsko, kde ESD argumentuje především tím, že zlaté akcie mohou představovat překážku pro volný pohyb kapitálu.

Další omezení pak vychází ze samotné generální klauzule § 1 odst. 2 NOZ, která zakotvuje limity autonomie vůle smluvních stran, tedy ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob. V souvislosti s těmito limity je třeba zmínit i § 547 NOZ, kdy právní jednání musí jak svým obsahem, tak i účelem odpovídat dobrým mravům a zákonu.

Otázka zde zůstává ohledně tvorby takových druhů akcií, při kterých vlastník nemá žádná zvláštní práva, ale dochází k úbytku práv či stanovení zvláštních povinností. Obecně se zastává názor, že není možné emitovat zvláštní druh akcií, se kterými budou spojeny povinnosti jejího vlastníka[13]. Tento názor je odůvodňován demonstrativním výčtem § 276 odst. 3 ZOK, kde jsou stanovena pouze zvláštní práva, nikoli povinnosti. Na druhé straně se však dovozuje, že by mělo být možné vytvořit zvláštní druh akcií, při kterém dojde k úbytku práv oproti kmenovým akciím, a to i bez jakékoliv protivýhody. Možné využití takového druhů akcií bych spatřovala například u zaměstnaneckých akcií, které sami o sobě nejsou druhem akcie. Zaměstnaneckou akcii upravuje §2 58 ZOK a je to zaměstnanci daná možnost nabývat akcie společnosti za zvýhodněných podmínek, které pak rozvíjí druhý odstavec. Zaměstnanec pak například nemusí splatit celý emisní kurz upsaných akcií nebo je může nabýt za jiných zvýhodněných podmínek. U takto vydaných akcií však nejspíš bude společnost mít zájem na tom, aby byly tyto akcie vydány bez hlasovacích práv, tedy aby zaměstnanec neměl reálnou možnost rozhodovat o záležitostech společnosti. I v tomto směru však doposud chybí judikatura.

V neposlední řadě by mělo být určitým korektivem při tvorbě druhů akcií zákaz nedůvodného zvýhodňování. Obecnou zásadu stejného zacházení v sobě zakotvuje pro všechny právnické osoby ustanovení § 212 odst. 1 NOZ, pro akciové společnosti je pak upraveno § 244 ZOK. Zde je zakotvena povinnost zacházet se všemi akcionáři stejně za stejných podmínek. Pro právní jednání, jehož účelem je nedůvodné zvýhodnění, je zákonem stanovená sankce nicotnosti. Pokud tedy dojde k vytvoření zvláštního druhu akcií, musí mít způsob, jakým se akcionáři podílejí na řízení společnosti, tak způsob, jakým se budou podílet na zisku, ospravedlnitelný důvod[14].

4.     Limity při modifikaci úpravy orgánů ve stanovách

Jak jsem již zmínila v úvodu své eseje, kogentní ustanovení, tedy ustanovení, od kterých se nelze smluvně odchýlit, jsou v ZOK obsaženy především ohledně tzv. statusových otázek. To, že úprava vnitřního uspořádání akciové společnosti je kogentní, můžeme dovodit například z Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. září 2015 sp. zn. 7 Cmo 67/2015, kde je stanoveno, že právní úprava orgánů obchodních korporací, tím spíše pak orgánů statutárních, je otázkou statusovou.

Z hlediska vnitřního řízení akciové společnosti dává zákon na výběr ze dvou systémů, a to systému monistického a dualistického. Od tohoto systému se pak odvíjí i obligatorní orgány, kdy u monistického se jedná o správní radu a statutárního ředitele a u dualistického o představenstvo a dozorčí radu. Společné pro oba systémy je to, že nejvyšším orgánem společnosti je vždy valná hromada, kterou vytvářejí všichni přítomní akcionáři společnosti na jednotlivých zasedáních[15]. Všechny výše vyjmenované orgány jsou orgány obligatorními a smluvním ujednáním nelze tyto orgány vyloučit či změnit jejich působnost (až na výjimky, např. působnost valné hromady § 421/2 a) ZOK– valná hromada rozhoduje o změně stanov, pokud tak určí stanovy). ZOK však připouští, aby si akciová společnost zřídila vedle obligatorních orgánů též orgány fakultativní, kterým ve svých stanovách přizná konkrétní působnost, případně i způsob rozhodování. Zároveň platí, že tento fakultativní orgán nesmí zasahovat do kogentní působnosti obligatorního orgánu[16]. Obligatorní orgány však nemusí být určeny pouze ZOK, ale mohou je stanovovat i zákony jiné. Jako příklad si můžeme uvést zákon o auditorech, který ve svém § 44 stanovuje povinnost zřídit výbor pro audit všem subjektům veřejného zájmu, což mohou být i akciové společnosti[17].

O čem mohou akcionáři rozhodnout je to, který ze systémů si zvolí, zda monistický, či dualistický. Pokud si totiž neujednají nic jiného, uplatní se nevyvratitelná domněnka, že si zvolili systém dualistický[18].  Toto rozhodnutí pak mohou kdykoliv za života společnosti změnit změnou stanov podle § 421/2 písm. a), a to kvalifikovanou většinou. Dalším dispozitivním ustanovením je § 439 ZOK, kdy si mohou akcionáři odlišně upravit počet členů představenstva, a pokud tak neučiní, má představenstvo 3 členy, a dále si mohou upravit odlišně délku funkčního období představenstva. Dalším dispozitivním ustanovením je § 440, kdy podle zákona rozhoduje představenstvo prostou většinou, avšak stanovy mohou stanovit počet vyšší. Co je dále velmi důležité, je i možnost tzv. kooptace, kterou mohou zahrnout akcionáři do svých stanov. Ta je upravena § 444 ZOK pro představenstvo (§ 454 ZOK pro dozorčí radu) a znamená, že pokud počet členů představenstva neklesl pod polovinu, může představenstvo do dalšího zasedání orgánu, který bude oprávněn jmenovat členy, dočasně jmenovat náhradní členy. Počet členů a délku funkčního období mohou akcionáři upravit ve stanovách odlišně též pro dozorčí radu.

Úprava počtů členů ve stanovách je důležitá především u monistického systému. Podle ustanovení § 457 ZOK mohou stanovy určit, že správní rada bude mít pouze jednoho člena, který může zároveň vykonávat i funkci statutárního ředitele, jelikož není v zákoně stanovena neslučitelnost těchto dvou funkcí. Tím nastane situace, kdy celou společnost může řídit jediná osoba, což je důležité především u malých akciových společností[19].

 

5.     Limity při modifikaci způsobu zastoupení členem statutárního orgánu ve stanovách

Podle § 164 NOZ může člen statutárního orgánu zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech, jedná se o zákonné zastoupení sui generis. Stejné ustanovení pak stanoví, že pokud náleží působnost statutárního orgánu více osobám, tvoří kolektivní orgán. Pokud nestanoví zakladatelské právní jednání (v našem případě stanovy) něco jiného o způsobu zastupování, tak každý z členů kolektivního orgánu zastupuje právnickou osobu samostatně. Pokud vyžadují stanovy, aby členové jednali společně, může člen zastoupit společnost jako zmocněnec samostatně za podmínky, že byl zmocněn k určitému právnímu jednání samotnou společností.

Ustanovení § 164 NOZ tak vyjadřuje zákonný způsob zastoupení, který se uplatní, pokud si stanovy neupraví způsob zastoupení jinak. Akcionáři si však mohou ve svých stanovách upravit způsob zastupování společnosti tak, že ji bude zastupovat několik členů společně. Tento způsob nazýváme pravidlem „čtyř a více očí“ a slouží k tomu, aby se předcházelo jednáním, která mají pro společnost negativní důsledky, a snaží se minimalizovat riziko nepoctivých úkonů ze strany statutárního orgánu. Proto, aby byl tento způsob účinný i vůči třetím osobám, je nezbytné, aby byl zapsán v obchodním rejstříku (jedná se o povinný zápis dle § 25 odst. 1 písm. g) ZVR). Za situace, kdy dojde k porušení pravidla čtyř očí, je úkon, který byl takto uzavřen, zdánlivý. Otázka, která se v této souvislosti řešila, byla ohledně toho, zda se jedná o neplatnost absolutní, relativní, či o nicotnost. Dlouhodobě se přikláněl především Nejvyšší soud k názoru, že se jedná o absolutní neplatnost[20], postupem času se objevovaly názory přiklánějící se k relativní neplatnosti[21]. Nejvyšší soud se nakonec přiklonil k názoru zastávající nicotnost právního jednání, kdy tento názor zastával jak před, tak po rekodifikaci především z důvodu chybějící vůle[22]. Právní jednání pouze jednoho z členů statutárního orgánu pak společnost nezavazuje a jedná se o zdánlivé právní jednání.

V souvislosti s pravidlem čtyř očí je určitě nezbytné zmínit též judikaturu související s udělováním plné moci pro zastupování. Je zastáván názor, že pro konkrétně vymezené právní jednání může dojít k udělení speciální plné moci pouze jednomu ze členů statutárního orgánu, není však možné udělování druhové plné moci ke skupině určitých úkonů či dokonce generální plné moci, neboť by tím docházelo k obcházení zvoleného způsobu zastoupení ve stanovách[23]. Při udělování plné moci ke konkrétnímu úkonu zmocňuje společnost jednoho ze členů statutárního orgánu, tedy za společnost musí podepsat plnou moc všichni členové statutárního orgánu, kteří za společnost mají jednat podle zápisu v obchodním rejstříku, a na druhé straně ji podepisuje pověřený člen statutárního orgánu, kterému je plná moc udělována.

Zákonný způsob zastoupení, tedy podle § 164 NOZ, kdy společnost může zastupovat každý člen statutárního orgánu samostatně, či výše zmiňované pravidlo čtyř a více očí, nejsou jedinou možností, jak si mohou akcionáři upravit způsob zastupování ve stanovách. Často totiž dochází ke kombinaci obou výše uvedených způsobů. V praxi to pak funguje tak, že pro některé právní jednání je oprávněn jednat samostatně každý člen statutárního orgánu a pro jiná právní jednání musí zastupovat společnost více členů současně.

Statutárním orgánem u akciové společnosti s dualistickým systémem je představenstvo, které podle § 440 ZOK rozhoduje většinou hlasů přítomných členů, pokud stanovy neurčily vyšší počet, přičemž každý člen představenstva má 1 hlas. Představenstvo je tedy kolektivní orgán ze zákona, a pokud stanovy neurčí nic jiného, může každý člen představenstva zastupovat společnost samostatně. Ze zákona vyplývá, že stanovy nemohou přisoudit některým členům představenstva vyšší počet hlasů, neboť by se jednalo o zásah do obchodního vedení[24]. U monistického systému je pak statutárním orgánem statutární ředitel, kde z logiky věci vyplývá, že bude společnost zastupovat vždy samostatně, jelikož se jedná o jednočlenný orgán.

V souvislosti se zastupováním akciové společnosti je nezbytné zmínit i vnitřní omezení jednatelského oprávnění, které je třeba odlišovat od způsobu zastoupení[25]. Pokud dojde k omezení jednatelského oprávnění, nemá to žádný účinek vůči třetím osobám, a to i přes to, že toto omezení bylo zveřejněno (§ 47 ZOK). Například akcionáři si mohou ve stanovách určit, že právní jednání představenstva musí být předem schváleno na valné hromadě. Pokud však představenstvo tuto povinnost poruší, nebude to mít žádný vliv na platnost učiněného právního jednání, avšak toto jednání přinese nepříznivé následky uvnitř společnosti, a to především s poukazem na péči řádného hospodáře[26] podle § 159 NOZ. Člen představenstva, který vnitřní omezení poruší, bude povinen vydat společnosti prospěch, který s jednáním získal podle § 53 ZOK. Pokud tuto škodu společnosti nenahradí, stává se ručitelem vůči věřitelům společnosti, a to do výše, do které škodu nenahradil podle § 159 odst. 3 NOZ.

6.     Akcionářské dohody a jejich vztah ke stanovám

Základním dokumentem akciové společnosti, který reguluje práva a povinnosti akcionářů a vnitřní uspořádání společnosti, jsou stanovy, které představují právní jednání ve smyslu § 545 NOZ[27]. Stanovy i jakákoliv jejich změna vždy vyžadují formu veřejné listiny, tedy podle § 776 odst. 2 ZOK formu notářského zápisu. Zároveň se aktuální znění stanov obligatorně zapisuje do sbírky listin podle § 66 písm. a) ZVR.      

Především kvůli vysoké míře formálnosti při změně stanov dochází k vytváření tzv. vedlejších dohod, což jsou dohody, které upravují vztahy mezi akcionáři nad rámec stanov či zákona[28]. Jednou z vedlejších dohod je právě akcionářská dohoda, kterou rozumíme ujednání mezi akcionáři, které je uskutečněno mimo stanovy společnosti, a akcionáři skrz ni využívají smluvní autonomii vůle. Z těchto akcionářských dohod pak vznikají závazky mezi účastníky smlouvy, které se týkají jejich majetkové účasti v akciové společnosti či správy a řízení této společnosti[29]. Akcionářské dohody jsou často označovány jako tzv. „tiché dohody“, neboť závazky z nich plynoucí nejsou zpravidla součástí stanov a nejsou ani součástí podílu na společnosti. Práva a povinnosti tedy vyplývají pro akcionáře přímo z této akcionářské dohody, nikoliv z účasti na společnosti. Akcionářské dohody mají obligační povahu a z toho vyplývá, že jsou závazné pouze pro smluvní strany těchto dohod. Tím se výrazně odlišují právě od zmíněných stanov, neboť ty zavazují jak stávající akcionáře, tak i akcionáře budoucí. Při převodu akcie pak dojde k tomu, že nový akcionář přistupuje i ke stanovám společnosti. Objevují se však názory, že v případě přechodu akcií v důsledku univerzální sukcese přechází závazek z akcionářské dohody na právního nástupce[30]. Poněkud odlišná situace nastává v případech, kdy smluvní stranou jsou jak akcionáři, tak i samotná společnost. Samotná společnost může být smluvní stranou pouze za situace, kdy jsou členy i všichni stávající akcionáři. V praxi pak často dochází k tomu, že se v souvislosti s převodem akcií realizuje postoupení smlouvy podle § 1895 a násl. NOZ[31], a tím se stává nový akcionář stranou akcionářské dohody namísto původního akcionáře. Mezi nejčastěji uzavírané dohody řadíme dohody o hlasovacích právech a dohody o vzájemném vypořádání[32].

Smluvní autonomie vůle není bezmezná ani při tvorbě akcionářských dohod. V současné době nejsou akcionářské dohody žádným způsobem v zákonu upraveny ani zakázány. Z toho lze usuzovat, že zakázány budou takové dohody, které odporují ustanovení § 1 odst. 2 NOZ, tedy které porušují dobré mravy, veřejný pořádek či práva týkající se postavení osob, nebo pokud takové ujednání výslovně zakazuje zákon. Dalším omezením akcionářských dohod budou nepochybně samotné stanovy, a to především jejich obligatorní obsah vymezený § 250 ZOK. Náležitosti stanovené tímto ustanovením musí být vždy součástí stanov, a není tedy možné si tyto náležitosti upravit pouze v akcionářských dohodách. Otázkou pak bude situace, kdy dojde k rozpornému ujednání ve stanovách a v akcionářské dohodě. Je třeba rozlišovat dvě situace, a to situaci, kdy všichni akcionáři budou smluvními stranami akcionářské dohody, a situaci, kdy budou pouze někteří akcionáři smluvními stranami této dohody. Pokud jsou všichni akcionáři smluvní stranou, pak by nemělo dojít ke konfliktu se stanovami, neboť dojde k tzv. jednorázovému průlomu stanov. Nesmí se však jednat o ujednání, které by bylo podle ZOK zakázáno, pak by bylo ujednání v dohodě neplatné[33]. Pokud by se jednalo o akcionářskou dohodu, kdy by byly smluvními stranami pouze někteří akcionáři, pak toto právní jednání nemůže zavazovat akcionáře, kteří nejsou smluvními stranami, a průlom do stanov nenastane.

7.     Vymahatelnost akcionářských dohod obsažených ve stanovách

Jak jsem již zmínila výše, akcionářská dohoda je smluvním ujednáním obligačního charakteru, které zavazuje výlučné smluvní strany této dohody. Podle § 1759 NOZ smlouva zavazuje strany a vůči jiným osobám působí jen v případech stanovených zákonem. Ujednání v akcionářských dohodách se vztahuje pouze na smluvní strany, kdežto stanovy jsou závazné vůči všem stávajícím i budoucím akcionářům. Není vyloučené, aby byly akcionářské dohody nebo odkazy na ně součástí stanov. Tímto zakotvením akcionářské dohody do stanov však dohoda nikdy nenabyde účinků stanov, a zůstane tak závazná výhradně vůči smluvním stranám. Odkazy na akcionářské dohody tak dle mého názoru nejsou závazné pro nové akcionáře ani v situaci, kdy budou zakomponovány do stanov. Ujednání tak nebude zavazovat ani právní nástupce, ani společnost samotnou, pokud se nestanou smluvní stranou.

Dle mého názoru je hlavní nevýhodou u akcionářských dohod právě jejich problematická vymahatelnost, a to především z toho důvodu, že mají čistě obligační charakter, tedy že zavazují pouze své smluvní strany. Jak jsem již zmínila, akcionářské dohody nemají výslovnou oporu v zákoně, proto se na ně aplikují obecná ustanovení občanského zákoníku o závazcích. Při přechodu akcie na právního nástupce závazek z akcionářské dohody nepřechází a dle mého názoru zanikne podle § 2006 a násl. NOZ pro následnou nemožnost plnění. Naopak velkou výhodu akcionářských dohod vidím především v jejich neformálnosti. Na rozdíl od stanov totiž nevyžadují jak samotná dohoda, tak ani její jednotlivé změny formu notářského zápisu. Tím se stává dohoda mnohem flexibilnější a změna není tolik nákladná. Změna dohody je flexibilnější také díky tomu, že pro změnu stačí souhlas pouze smluvních stran (§ 1759 NOZ), nikoliv souhlas dvoutřetinové většiny hlasů přítomných akcionářů na valné hromadě, jako je tomu u změny stanov (§ 416/1 ZOK). Další výhodou je i její diskrétnost, neboť není povinnou součástí sbírky listin jako stanovy společnosti.

V souvislosti s akcionářskými dohodami stojí za zmínku i situace, kdy dojde k porušení dohody jednou ze smluvních stran. Jelikož se jedná o klasický závazek, dochází v praxi často k tomu, že je dohoda vybavena sankčními mechanismy, jako je například utvrzení závazku smluvní pokutou podle § 2048 a násl. NOZ. Ke smluvní pokutě se přistupuje nejčastěji za situace jednorázového porušení závazku vyplývajícího z dohody. Stejně jako u jiných závazků i zde se uplatní moderační právo soudu podle § 2051 NOZ, kdy soud může smluvní pokutu na návrh snížit. Dalším sankčním mechanismem by mohla být i možnost odstoupení od smlouvy podle § 2002 a násl. NOZ pro porušení smluvní povinnosti druhou stranou.

8.     Další možné modifikace ve stanovách

Stanovy musí vždy obligatorně obsahovat náležitosti podle § 250 ZOK a § 123 NOZ a dále mohou obsahovat náležitosti fakultativní, které najdeme rozprostřeny po celém zákonu o obchodních korporacích[34] a dalších předpisech. Tyto náležitosti mohou akcionáři do stanov vtělit, pokud mají zájem na tom, aby byla určitá otázka upravena odlišně od zákona.

Pokud začneme u akcií, nově mohou stanovy určit, že společnost bude emitovat kusové akcie, tedy akcie bez jmenovité hodnoty, podle § 257 ZOK. Dále si mohou akcionáři ve stanovách upravit zvýhodněné vydávání akcií pro zaměstnance podle § 258 ZOK. Pokud chce mít společnost alespoň částečný přehled o tom, kdo bude jejím akcionářem, doporučuji omezit převoditelnost akcií na jméno podle § 270 ZOK alespoň souhlasem orgánu společnosti. V souvislosti s tím mohou stanovy určit situace, za kterých je orgán povinen souhlas udělit, či naopak odmítnout. Co se týče akcií, stanovy mohou připustit vydání zatímního listu na nesplacené akcie, přičemž všechny nesplacené akcie jsou vtěleny do jednoho zatímního listu.

V souvislosti s majetkovými právy mohou stanovy upravit, že podíl na zisku nemusí být vyplácen v penězích, ale i nepeněžitým způsobem. Podíl tak může být vyplacen například ve výrobcích vyráběných danou společností. U nemajetkových práv je důležitá především úprava hlasování na valné hromadě. Podle zákona je totiž náhradní valná hromada podle § 414 ZOK usnášeníschopná bez ohledu na počet přítomných členů. Zde bych proto doporučila upravit ve stanovách minimální počet přítomných členů, aby pak nedocházelo k přijetí rozhodnutí pouze zlomkem členů. Stanovy mohou dále připustit hlasování per rollam. V takovém případě nemusí být akcionáři na hlasování fyzicky přítomní, ale svoje rozhodnutí doručují oprávněné osobě podle § 418 a násl. ZOK. Stanovy mohou dále upravit hlasování s využitím technických prostředků, kdy musí současně upravit podmínky umožňující společnosti ověřit totožnost osoby akcionáře.

Co považuji za výhodné upravit ve stanovách odlišně od zákona, je § 436 ZOK. Pokud totiž ve stanovách určíme hlavní údaje účetní závěrky, nemusí ji představenstvo zveřejňovat na internetových stránkách celou, ale pouze vybrané údaje z ní. Další důležitou úpravou stanov je přesné vymezení působnosti valné hromady. Jak jsem již naznačila v úvodu této eseje, působnost valné hromady mohou stanovy modifikovat, a to především podle § 421 ZOK, kde je zákonem naznačeno, co je možné do stanov zahrnout. Tím může společnost předejít sporům o to, kdo má v dané věci působnost rozhodovat. V neposlední řadě doporučuji do stanov zakomponovat možnost tzv. kooptace, tedy pokud neklesne počet členů představenstva či dozorčí rady pod polovinu, mohou dočasně jmenovat náhradní členy podle § 440 a § 454 ZOK.

Závěr

Cílem této práce bylo především odhalit limity autonomie vůle, které se vyskytují při tvorbě stanov akciových společností. Svoji práci jsem zaměřila především na problematiku tvorby druhů akcií, úpravu vnitřní struktury orgánů společnosti, zastoupení společnosti členy statutárního orgánu a na problematiku akcionářských dohod.

Celé soukromé právo je po rekodifikaci ovládáno zásadou smluvní autonomie vůle, tedy je dovoleno vše, co není zákonem výslovně zakázáno. Pokud bych měla výsledky své práce zhodnotit, dospěla jsem k závěru, že obecným limitem pro všechna výše zmíněná ujednání je ustanovení § 1 odst. 2 občanského zákoníku, tedy zákaz ujednání, která jsou v rozporu s dobrými mravy, veřejným pořádkem a právy, která upravují postavení osob. Tato generální klauzule se uplatňuje na základě principu subsidiarity též na problematiku obchodních společností, kdy u obchodních společností jsou kogentní ta ustanovení, která upravují tzv. statusové otázky. Právě termín statusové otázky jsem se ve své práci snažila vysvětlit co nejpřesněji, a to za pomocí judikatury. Dalším limitem, který omezuje smluvní autonomii vůle stran, je bezpochyby judikatura. Na judikaturu jsem se snažila zaměřit především u problematiky tvorby druhů akcií, kde úprava v zákoně není příliš podrobná, a pro judikaturu tak zbývá velký prostor. V některých otázkách, například o ubírání práv z kmenových akcií jako zvláštního druhu akcií, se bude dle mého názoru judikatura dále vyvíjet, neboť zákon o obchodních korporacích je poměrně novým zákonem, a proto je potřeba tuto problematiku sledovat.

Zvláštním limitem, který se pak uplatní nejvýrazněji u akcionářských dohod, jsou obligatorní náležitosti stanov podle § 250 ZOK a § 123 NOZ. Ve své práci jsem se pokusila rozebrat situaci, která nastane v případě rozporu akcionářské dohody a obligatorních náležitostí stanov. Na závěr své práce jsem vymezila ustanovení ZOK, která výslovně umožňují, aby se od nich akcionáři ve stanovách odchýlili, a která by dle mého názoru mohla přinést společnosti prospěch.



[1] GERLOCH, A., Teorie práva. 6. aktualizované vydání. Plzeň: Aleš Čeněk 2013, 310 s., ISBN: 978-80-7380-454-1, s. 53.

[2] GERLOCH, A. op. cit, s. 54.

[3] Důvodová zpráva vládního návrhu nového občanského zákoníku. Dostupná z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf [cit. 26. 1. 2018], s. 32.

[4] Důvodová zpráva vládního návrhu nového občanského zákoníku. Dostupná z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf [cit. 26. 1. 2018], s. 39.

[5] ŠTENGLOVÁ, I., HAVEL, B., CÍLEČEK, F., KUHN, P., ŠUK, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, ISBN: 978–80–7400–480–3, s. 4.

[6] ŠTENGLOVÁ, I. a kol., op. cit., s. 5.

[7] MALIŠ, Daniel. Kogentnost právních norem dle nového občanského zákoníku. epravo.cz [online], publikováno 31.12.2013 [cit. 26. 1. 2018]. Dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clanky/kogentnost-pravnich-norem-dle-noveho-obcanskeho-zakoniku-93262.html.

[8] POKORNÁ, J., a kol., op. cit., s. 272.

[9] POKORNÁ, J., a kol., op. cit., s. 270.

[10] ŠTENGLOVÁ, I., HAVEL, B., CÍLEČEK, F., KUHN, P., ŠUK, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, ISBN: 978–80–7400–480–3, s. 468.

[11] POKORNÁ, J., HOLEJŠOVSKÝ, J., LASÁK, PEKÁREK, M. a kol., Obchodní společnosti a družstva. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 448 s., ISBN: 978-80-7400-475-9, s. 270.

[12] ŠTENGLOVÁ, I., HAVEL, B., CÍLEČEK, F., KUHN, P., ŠUK, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, ISBN: 978–80–7400–480–3, s. 468.

[13] POKORNÁ, J. a kol., s. 270.

[14] KNOBLOCHOVÁ, Vladimíra. Vydávání různých druhů akcií. [online], publikováno 3. 4. 2015 [cit. 26. 1. 2018]. Dostupné z: https://portal.pohoda.cz/zakon-a-pravo/finance-a-dane/vydavani-ruznych-druhu-akcii/.

[15] POKORNÁ, J., HOLEJŠOVSKÝ, J., LASÁK, PEKÁREK, M. a kol., Obchodní společnosti a družstva. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 448 s., ISBN: 978-80-7400-475-9, s. 285.

[16] POKORNÁ, J., a kol., op. cit., s. 286.

[17] ŠTENGLOVÁ, I., HAVEL, B., CÍLEČEK, F., KUHN, P., ŠUK, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, ISBN: 978–80–7400–480–3, s. 601.

[18] Tamtéž.

[19] ZACH, Tomáš. Monistický systém správy akciové společnosti - II. Část. [online], publikováno 14. 5. 2014 [cit. 1. 2. 2018]. Dostupné z: https://www.pravniprostor.cz/clanky/obchodni-pravo/monisticky-system-spravy-akciove-spolecnosti-ii-cast.

[20] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2005, sp. zn. 32 Odo 1224/2004.

[21] Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 29. dubna 2004, sp. zn. 9 Cmo 559/2003.

[22] Nepřímo vyjádřil přiklonění k nicotnosti např. v Rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 265/2007.

[23] Např. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 1082/2005.

[24] ŠTENGLOVÁ, I., HAVEL, B., CÍLEČEK, F., KUHN, P., ŠUK, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, ISBN: 978–80–7400–480–3, s. 700.

[25] Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 198/2002.

[26] ŠTENGLOVÁ, I. a kol., op. cit., s. 128.

[27] POKORNÁ, J., HOLEJŠOVSKÝ, J., LASÁK, PEKÁREK, M. a kol., Obchodní společnosti a družstva. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 448 s., ISBN: 978-80-7400-475-9, s. 271.

[28] ACHOUR, Gabriel, Nástroje řešení neshod mezi akcionáři v akcionářských dohodách, Insight č. 23, září 2017, s. 3, Dostupné z: http://www.achourpartners.com/upload/publikace/59c3e55b3e22a.pdf [cit. 28. 1. 2018].

[29] CSACH, K., HAVEL, B., a kol., Akcionářské dohody. Praha: Wolters Kluwer, 2017, 320 s., ISBN: 978-80-7552-784-4, s. 49.

[30] CSACH, K., HAVEL, B., a kol., Akcionářské dohody. Praha: Wolters Kluwer, 2017, 320 s., ISBN: 978-80-7552-784-4 s. 51.

[31] Tamtéž, s. 53.

[32] Tamtéž s. 50.

[33] Tamtéž s. 55.

[34] POKORNÁ, J., HOLEJŠOVSKÝ, J., LASÁK, PEKÁREK, M. a kol., Obchodní společnosti a družstva. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 448 s., ISBN: 978-80-7400-475-9, s. 272.

Aby bylo legislativě EU učiněno zadost, sdělujeme, že tento web využívá cookies. Pro jistotu taky prohlašujeme, že neobsahuje žádné alergeny. Více informací